Rusko
Dějiny největší země světa - Ruska - začínají již kolem roku 20 000 př. n. l. V té době se na evropské části Ruska, při řece Don, usídlili první obyvatelé. Postupně toto území obývaly různé kmeny, např. Skythové, Hunové, Avaři, Chazaři, Volžští Bulhaři a další. Významnější období ruských dějin začíná s příchodem Slovanů.
Ti se usídlili mezi řekami Vislou a Donem a vytvořili na tomto území první státní útvar. Přes jejich území vedlo v té době mnoho obchodních cest do Byzantské říše, a proto na ochranu vznikala opevněná hradišťě.
Roku 862 byl založen Novgorod a toto datum je považováno za začátek ruských dějin. V roce 882 dobyl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců významné město Kyjev a založil Kyjevskou Rus, která se tak načas stala východoevropskou mocností.
Roku 988 došlo k další velice významné události – kníže Vladimír I., vládce Kyjevské Rusi, přijal z Byzance křest. V 11. století proběhla řada povstání, v jejichž důsledku došlo k oslabení a rozdrobení země. Ve 13. století pronikly na území sjednocené kmeny kočovných Mongolů, kteří dobyli všechna knížectví kromě Novgorodu. V tomto století byly také knížetem Alexandrem Něvským odraženy invaze ze strany Švédů a Řádu německých rytířů.
Na konci 13. století začal sílit vliv Moskevského knížectví. Moskva se stala sídelním městem představitele pravoslavné ruské církve. Roku 1380 dosáhl moskevský velkokníže Dimitrij Ivanovič Donský prvního vítězství nad Tatary. Úplného osvobození od Tatarů se však Rusko dočkalo až o sto let později, kdy moskevský kníže Ivan III. sjednotil ruská knížectví a vyhrál válku s Tatary.
Za vlády Ivana IV.Hrozného, v letech 1533-1584, byly provedeny důležité reformy, ale také pokusy o expanzi do Litvy, Polska, Švédska a Livonska. Ivan Hrozný byl první vládce, který užíval titulu car. Po jeho smrti následovalo období zmatků a vnitřních bojů.
V roce 1613 usedl na trůn Michail Fjodorovič Romanov. S jeho nástupem se začala éra rodu Romanovců, trvající 300 let a také postupná stabilizace země. Ruské území bylo rozšířeno na Ukrajinu a dále na Sibiř. Za jeho syna Alexeje se podařilo zemi zmodernizovat a za jeho vnuka Petra I. Velikého došlo ke skutečnému rozkvětu Ruska.
Petr I. Veliký vládl v letech 1682 – 1725 a jeho velikým cílem a přáním bylo zmodernizovat Rusko a pozdvihnout ho na úroveň ostatních evropských velmocí. Podnikl cestu po Evropě, ze které si přivezl nejen hodně zkušeností, ale také kontaktů. Po svém návratu pozval do Ruska mnoho vědců, umělců, politiků i vojáků, kteří mu měli pomoci jeho cíl naplnit. Založil také Petrohrad jako symbol nového moderního evropského Ruska, kam z Moskvy přenesl své sídlo. Významně modernizoval a posílil armádu, provedl měnovou reformu, podporoval rozvoj vědy a lékařství, zakládal manufaktury. Reformoval také státní a soudní správu. V roce 1700 zahájil tzv. Severní válku proti tehdy mocnému Švédsku. Tato válka trvala 21 let a Rusko z ní vyšlo jako vítězná mocnost pod novým titulem Ruské impérium.
V 2. polovině 18. století nastalo další období rozkvětu. Za panování Anny I. Ivanovny, dcery Ivana V. se Rusko ještě víc přiblížilo evropskému životnímu stylu. Anna strávila většinu svého života v Německu a rozhodla se proto v Petrohradu vytvořit typicky evropský dvůr. Obklopila se z velké části Němci a veškerá dvorská zábava probíhala v duchu evropského životního stylu.
V tomto směru ji následovala další panovnice, Alžběta I. Petrovna (vládla 1741 -1761), dcera Petra I. Velikého. Byla schopnou, mírnou a energickou panovnicí. Za její vlády nastal velký rozmach kultury a vědy. O další rozkvět se zasadila carevna Kateřina II. Veliká (vládla 1762 – 1796), která byla osvícenou a uměnímilovnou panovnicí. Avšak kritická situace ruských nevolníků se za její vlády nijak nezměnila.
V letech 1768 – 1774 a 1787 – 1791 probíhaly rusko-turecké války. Rusko díky svým vítězstvím získalo některá turecká území v Evropě, posunulo svou hranici až k Dněpru a ruské loďstvo získalo právo svobodné plavby úžinami Bospor a Dardanely. V roce 1809 bylo k území připojeno Finsko.
Počátek 19. století byl poznamenán napoleonskými válkami. V roce 1812 Napoleon napadl Rusko, ale tento vpád skončil pro francouzskou armádu naprostým fiaskem. Rusko navíc obsadilo Polsko. Na trůn nastoupil car Mikuláš I., který byl naprosto konzervativní a prosazoval úplnou izolaci Ruska od Evropy. V letech 1853 – 1856 probíhala neúspěšná Krymská válka, která zemi velmi oslabila.
Po tomto období následovala doba nutných a nevyhnutelných reforem. Došlo k další modernizaci země, která však již zaostávala za evropským vývojem a byla nedostatečná. Konečně bylo také zrušeno nevolnictví. Rolníci však již houfně odcházeli do měst za lepším životem. Ve městech je však čekaly ještě horší podmínky. Všeobecná životní úroveň byla velmi nízká. Lidé se sjednocovali v dělnických hnutích, jejichž nespokojené hlasy stále sílily. Nepokoje se postupně rozšířily i na venkov, kde se lidé bouřili proti velkostatkářům. V roce 1914 Rusko vstoupilo do světové války. V roce 1916 již mělo Rusko 3,5 milionu padlých a zemí se šířil hlad a nespokojenost. V roce 1917 vypukly v Petrohradě demonstrace, které přerostly v Únorovou revoluci. K demonstrantům se připojilo i vojsko a byla svržena vláda. 6. listopadu byl zahájen převrat nazývaný jako Velká říjnová socialistická revoluce. Vládu v zemi převzali bolševici. V následujících letech byla nová vláda ještě nestabilní a zemí zmítala krutá občanská válka následovaná strašným hladomorem.
V období do roku 1922 docházelo k postupné přeměně Ruska na Svaz sovětských socialistických republik. Ve třicátých letech nastala kolektivizace, násilné sjednocování půdy, které padlo za oběť mnoho milionů lidí. Následovala likvidace soukromého podnikání, industrializace, politické čistky (díky nimž skončilo ve vězení na 15 milionů lidí), omezení církve a radikální změny tradic a životního stylu.
V roce 1941 napadli Němci Rusko a země tak byla nucena vstoupit do 2. světové války. Bývalý Petrohrad, v té době přejmenovaný na Leningrad, obléhali Němci neúspěšně 900 dní a za tu dobu v něm zemřely 2 miliony lidí. Ačkoliv Rusko vyšlo z války jako vítězná mocnost, ztratilo v ní na 20 milionů lidí.
Po úmrtí sovětského diktátora Stalina v roce 1953 došlo k určitému uvolnění poměrů a rehabilitaci některých politických vězňů. Vláda se více zaměřila na zvyšování životní úrovně obyvatel V roce 1964 stanul v čele vlády Leonid I. Brežněv a nastalo období stagnace. V roce 1985 se stal generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov, který zahájil období „přestavby a otevřenosti“. V roce 1991 došlo k vojenskému puči proti Gorbačovi a Sovětský svaz se rozpadl a zanikl. Následovalo dlouhé desetiletí hospodářské krize. Rusko se ponořilo do nutné ekonomické i společenské reformy, která trvá dodnes. Poměry se značně uvolnily, došlo k obrodě církevních i kulturních tradic, ale bohužel také ke zvětšení propasti mezi bohatými a chudými. Současné ruské hospodářství se řadí mezi první desítku světových ekonomik.
